Dozvěděla jsem se z křesťanského rozhlasového vysílání, že "...móda je záležitost vyloženě světská a křesťan se něčím takovým vůbec nemá špinit. Křesťanské ženy nechť se oblékají slušně, čistě, skromně a nenápadně. Nechť se nezdobí, nenatáčejí si vlasy a nepoužívají kosmetiku. Písmo to zapovídá..."
Zbystřuji sluch. Hlas křesťanské ženy dál líčí, jak kdysi toužila po krásném svetru, který si ale kvůli početné rodině nemohla dovolit. Když se definitivně přesvědčila, že jej nebude mít, stal se prý "zázrak" - přišla nečekaně k penězům a vytoužený svetr si nakonec mohla koupit."Také jsem jako malá chodila do kostela. Nedělní mše byly na vesnici jednou z kulturních akcí. Návštěvníci, muži i ženy, si do kostela oblékali to nejlepší, co měli. Muži obleky a klobouky, ženy "božíhodové kabáty", na hlavách pestré šátky či kloboučky, babičky šátky tmavé. Kabelka nesměla chybět. No a děti, slušně a čistě oblečené (bylo pro ně velice těžké přijít tak i zpátky domů), měly na hlavě šátky či doma pletené čepice.
V té době mě maminka vypravila, v čistém oblečení a s šátečkem na hlavě, za sestrou provdanou do Bratislavy. Otevřít mi přišla tchyně sestry, bývalá grófka, která byla, co se týče oblečení, každým coulem dáma. Ta, místo pozdravu, nade mnou spráskla ruce. "Čo to len máš, Libuška, pre boha živého, na hlave?" Zůstala jsem, jako když mě praští. Když jsem si osahala hlavu a zjistila, že ona i šátek jsou v pořádku, oddychla jsem si. Ne tak paní tchyně. Dostalo se mi kázání, že tady nejsem na vesnici, ale ve "společnosti", že tady musím chodit oblečená jinak. Nakonec mi paní grófka narazila na hlavu baret, ve kterém jsem vypadala jako debil. Jenže to bych nebyla já, abych nechala urážet mou rodnou vesnici. Můj domov! Sotva jsem vyšla z baráku, baret jsem strčila do kapsy, nasadila si šátek a zdravila každého na potkání. Kolemjdoucí se překvapeně usmívali a říkali, že jsem slušná holčička. A vidíte, šlo to i bez baretu.
http://osud.vyjimecny.cz ;) =\